Moje cesta umělce

Nenarodil jsem se do umělecké rodiny a troufám si říct, že nikdo z rodiny nemá nějaké větší umělecké vlohy, maximálně teoretické.

Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že moje teta je poměrně zdatná malířka, ale o tom jsem celý život neměl tušení.

Nenaplněný umělec

U nás v rodině jsou spíše inženýři a technicky zdatní lidé. Což je asi vysvětlení pro moji hlavní práci - AI engineer.

Když jsem byl dítě, tak jsem si často hrál s modelínou a kreslil obrázky. Skoro mi to takhle zpětně přijde, že se vlastně vracím do svého dětství, kdy byl svět ještě v pořádku a kolem mě neexistovalo nic kromě mé tvorby a mého díla.

Nepamatuji si (a z nějakého záhadného důvodu ani rodiče), jak moc dobrá tvorba to byla. Ale zřejmě ne natolik do očí bijící, že by mě někdo chtěl přihlásit na uměleckou školu.

A tím vlastně moje umělecká akademická dráha skončila dříve, než vůbec začala.

Punks not dead

V pubertě jsem propadl punku a škola mě absolutně nezajímala (to bylo asi natruc, když nemůžu dělat to umění).

Ale já jsem nezahálel a po večerech zhmotňoval své umění na zdi různorodých baráků. Taky jsme měli kapelu a ačkoliv se můj hlasový projev určitě nedal považovat za zpěv, tak jsem byl poměrně produktivní textař a tím pádem i hlavní hlásná tvorba našich tehdejších myšlenek.

Puberta mě naštěstí přešla a s tím i nějaký hlubší zájem o kapelu a hulákání do mikrofonu. Naopak jsem nezanevřel na psaní textů a více se posunul k tvorbě básní ve stylu prokletých básníků a českých anarchistů.

Tehdy jsem řešil nejzávažnější problém své umělecké tvorby a ten byl takový, že jsem většinu času trávil po hospodách a nic moc netvořil. Hospodský povaleč s doutníkem, tak bych se asi tehdy nazval. Chtěl jsem psát knihy jako Bukowski nebo Kerouac, ale místo toho jsem spíše žil jejich bohémský život. Taky jsem tehdy dost četl, ale kromě vlastního deníku a básní nic moc nenapsal.

Real Job

Po skončení školy mi začalo pracovní období. Z hlediska umění o tom nemám moc co napsat. Dělal jsem dost technický obor (SEO) a byl jsem totální workoholik. Můj život byl v podstatě jen práce a hospoda. A taky jsem brzy začal pracovat sám na sebe a později i podnikat.

Takhle mi to vydrželo asi 4 roky v kuse. Pracoval jsem z domova a jeden čas jsem všechno vyřídil online, dokonce jsem ani nevycházel ven z bytu. Všechno jsem si objednal, včetně jídla. Lezlo mi to už trochu na mozek.

Takto se mi úspěšně podařilo dospět před třicítkou ke svému prvnímu vyhoření.

Jak jsem na to přišel? No jednoduše - když se nemůžete přinutit k práci a několik dní jen ležíte v posteli a přemýšlíte nad tím, že svou práci nesnášíte. Přitom v mém případě to nebyla nějaká nucená práce v továrně u pásu, já svou práci měl rád a naplňovala mě, ale asi jsem tomu dával příliš mnoho a brzy si to vybralo svou daň.

Naštěstí jsem se v depresích neutápěl příliš dlouho a přišel na to, jak se ze své tehdejší frustrace dostat pryč.

Už delší dobu jsem totiž snil o tom, že bych se zase vrátil k nějaké fyzické tvorbě.

Ono ostatně když každý den a celý den jen koukáte do počítače a děláte analýzy, tak vás záhy začne napadat, že vlastně nic reálného, hmotného a dlouhodobého netvoříte - děláte to jen pro peníze a pak si samozřejmě začnete připadat jako ty slečny, které dělají nejstarší povolání v historii.

Návrat k tvorbě

Mým tehdejším objevem byla 3D tiskárna. Když jsem si ji pořídil, tak jsem totálně propadl nadšení do 3D tisknutí skoro čehokoliv. Ale samozřejmě záhy jsem se dostal hlavně k tvorbě umělecké.

Tiskl jsem jak o život a najednou mi jedna tiskárna nestačila. Měl jsem jednu, dvě, čtyři a najednou jsem měl plnou ložnici tiskáren a ještě stolní laser k tomu. Což se samozřejmě nesetkalo úplně s pochopením mé tehdejší přítelkyně (současné ženy). A každý, kdo měl někdy svojí tiskárnu, tak moc dobře ví, jaký ty tehdejší otevřené tiskárny dělaly randál.

Zkrátka strojů přibývalo, mé nadšení neutuchalo a bylo celkově neudržitelné tento koníček dál provozovat v bytě.

Dílna Praha

A tehdy jsem dostal ten geniální nápad, že si v Praze otevřeme komunitní dílnu (mimochodem první oficiální) pro podobně postižené kutily nadšené do moderních stolních strojů.

Abych to zkrátil, tak dílnu jsme založili, našli první členy a rozjeli školení 3D tisku i obsluhy laseru. Mezi tím jsem si začal díky 3D tisku tvořit busty ze sádry, z betonu a později i odlévat do bronzu. Po roce jsme měli stabilní dílnu a další rok jsme už byli v černých číslech.

Bohužel tehdy začal covid a já musel udělat nepříjemné rozhodnutí, že dočasně zavřeme dílnu pro členy a pro veřejnost.

Umělecká slévárna

Byla to však příležitost jak pořádně rozjet naší zakázkovou výrobu a v tomto ohledu se nám mimořádně dařilo: Sehnal jsem si ještě jednoho sochaře a společně jsme dělali sochy, busty a reliéfy na zakázku - ze sádry i bronzu.

Díla jsme dováželi po celém Česku i na Slovensko. Byli jsme jedna z nejviditelnějších a nejdostupnějších uměleckých sléváren pro běžné smrtelníky.

Bohužel, jak to tak bývá, tak nás smetla následná vlna, které nastala po covidu: zpřetrhané dodavatelské řetězce, zdražování materiálů a následně i energií od začátku války na Ukrajině.

Respektive, zavírat jsme dílnu nemuseli, ale sám jsem naznal, že tento business model není trvale udržitelný a potřeboval jsem se zbavit nájmu dílny i bytu v Praze. Neboť jsme už nějakou dobu měli barák za Prahou a chtěli jsme se tam přestěhovat. Dohromady to nedávalo smysl.

Tím skončila moje éra uměleckého slévače a sochaře - tedy alespoň zatím.

Éra hledání

Po přestěhování na baráček jsem vlastně řešil jediné dílo a to byla stavba mé dílny (24 m2, dřevostavba). Sám jsem celou dílnu (s pomocí ženy) postavil a následně začal zase tvořit pomocí 3D tisku a dalších technologií.

Ale sochařiny a odlévání jsem měl už nějak plné zuby a nechtěl o tom ani slyšet. Místo toho jsem si pořídil domácí pivovar a začal vařit svoje pivo.

Vařil jsem hodně a spoustu různých stylů - bohužel všechna ta piva musel taky někdo vypít a vzhledem k tomu, že moje žena moc nepije a kamarádi zůstali v Praze, tak tento úkol zbyl na mě.

No nemusím vám povídat, že to nebyl zrovna výkvět zdravého životního stylu. Do dnes kvůli tomu mám vysoký tlak a další problémy.

Chvíli mě bavilo mít malou dílnu a vlastní zahradu. Ale jak to tak u mě bývá, tak jsem se dlouho nespokojil s tím, že zase nic moc netvořím (kromě toho piva).

3D obrazy

Stále jsem byl věrný technologii 3D tisku a tehdy se objevila konečně jedna z prvních spolehlivých barevných tiskáren a k tomu skvělý software pro tvorbu různých projektů.

Napadlo mě, že by vlastně s barevným 3D tiskem šlo dělat i obrazy. Tak jsem začal tvořit digitální obrázky s pomocí AI a rovnou je i tisknul. Nejprve malé obrázky a později jsem z několika dílů tvořil větší, které jsem následně lepil na plátno.

Vlastně tím vznikl úplně nový styl - 3D tištěné obrazy. Nejsem si jistý, zda to vůbec někdo jiný používá.

Kutná Hora

Jak se začaly hromadit mé obrazy a další výtvory, tak jsem naznal, že mi zkrátka ta malá dílnička na zahradě nestačí a potřebuji pořádný prostor. Začali jsme tedy hledat nějakou dílnu v okolí ve velikosti 50 - 100 m2.

Vtipné je, že původně jsme jednu našli v Uhlířských Janovicích a hrozně se nám líbila. Ale majitel si to z nevysvětlitelných důvodů na poslední chvíli rozmyslel a nabídl ji někomu jinému. V tu chvíli nás to hrozně mrzelo a byli jsme naštvaní.

To jsme však ještě nevěděli, že nás čeká jiná, která je mnohem lepší a na neporovnatelně hezčím místě.

Tím místem se stala Kutná Hora, která nás natolik okouzlila, že jsme nejen vzali nabízenou dílnu, ale o pár měsíců později se i do Hory přestěhovali.

Kutná Hora se stala mou novou inspirací. Má obrovský genius loci a nabíjí mě energií, kterou jsem neměl ani v Praze, ani na vesnici, kde jsme bydleli. S novou energií přišly i nové nápady a projekty.

3D reliéfy

Přemýšlel jsem nad tím, jak využít 3D tisk naplno a nedělat jen ploché obrazy.

Nebylo to jednoduché, ale nakonec se mi pomocí několika různých programů a vlastní intence povedlo 3D reliéf vytvořit. Mé poslední obrazy jsou tedy reálný 3D reliéf s viditelnou texturou a vystouplými místy.

Stala se však taková vlastně šťastná (původně nešťastná) náhoda, že mi nešel jeden obraz realizovat. Ať jsem dělal cokoliv, nešlo mi jeden obraz vytvořit (asi vzpoura strojů). Zkoušel jsem jeden program, druhý program a nakonec jen rezignoval a hodil to do koše (pc koše).

A tak jsem se naštval, pořídil akryl barvy, štětce a obraz si sám namaloval. A přesně tak jsem se dostal k ručnímu malování obrazů.

Malování obrazů

A to mě vůbec nenapadlo, jak mě ruční malování hrozně začne bavit. Konečně jsem měl pocit, že něco reálně tvořím já sám a nedělá to za mě nějaký stroj (pořád mám 3D tisk rád, ale ruka je ruka).

Je to pro mě něco jako meditace. Přes den sice pořád pracuju na pc, ale večer vezmu štětec, barvy a tvořím své obrazy.

A jaký styl vlastně tvořím? Od původních impresionistických krajinek, které jsem ještě 3D tiskl, jsem se velmi záhy přesunul k abstraktnímu expresionismu. Myslím si, že v dnešní době nemá smysl kopírovat nějaké staré techniky a styly, které byly poplatné tehdejší době.

Naše doba je taková neurčitá, neuchopitelná, zahlcená vjemy a plná umělé inteligence. Inspiraci stále tvořím pomocí AI (můj algoritmus), ale vzor poté vezmu a udělám z něj své dílo, vkládám do něj vlastní nápady, intence i detaily.

Co je vtipné, že se po 3 letech opět vracím k tvorbě bust. Takže takový návrat obloukem, kdy se chci věnovat malování i tvorbě bust. Jediný rozdíl je v tom, že už chci dělat svojí tvorbu a ne jen busty podle fotek.

Kam povede dál moje cesta nevím, ale určitě chci dál tvořit umění pomocí technologií a zkoušet nové způsoby, jak nestát na jednom místě a vždy tvořit něco netradičního, nečekaného a inovativního.

DanielG.